Abdullah
Příběh:
Trakénský hřebec Abdullah a jeho jezdec Conrad Homfeld při svých početných vítězstvích dokázali, že i skákání přes obtížné přakážky může být stylové a estetické.
Když se v roce 1983 sešli ve Vídni skokoví jezdci k pátému ročníku světového poháru ve skokovém ježdění, byl mezi jinými registrován i bílý trakénský hřebec jménem Abdullah.
Bohužel byl již při první soutěži neúspěšný a tak se pozornost soustředila na pozdějšího vítěze Della Joia na koni I love you z USA a na jezdce Conrada Homfelda na plnokrevné klisně Touch of class. O rok později seděl Conrad Homfeld při finále světového poháru v Göteborgu v sedle Abdullaha, který ve Vídni obsadil diskrétní 24. místo, ale k žádnému zázraku nedošlo. Abdullah parkúr pobořil a ve druhém finálovém kole byl vyloučen, obsadil 38. místo a tím skončil jako předposlední. Změna jezdce tedy nepřinesla požadovaný výsledek a mluvilo se dokonce o tom, že trakéni nemají ve sportu co hledat. Přitom ale bylo zapomenuto na skutečnost, že např. Američanka Anne Kursinski v sedle Liviuse - koně této rasy - získala při Panamerických hrách v roce 1983 dvě zlaté medaile, když předtím úspěšně absolvovala Velkou cenu Říma. Zde je třeba připomenout i Nanuka, který v roce 1934 v sedle s Irmgard von Opel vyhrál německé skokové derby. Trakéni, jako zástupci starého, vysoce prošlechtěného plemene, jsou známi svou vysokou výkonnosti a bojovností, ale také svou obtížnější jezditelností. Zde platí především tvrzení, že potřebují "svého" jezdce. A to byl také případ Abdullaha.
Jeho dějiny začínají v pruské monarchii. "Král vojáků" Friedrich Wilhelm I. se jednou rozčílil, že v jím řízeném pruském okrsku jeho vojsko nečinně zahálí a nařídil odvodnit nížiny v okolí řeky Pissa a na odvodněných pozemcích dal zřídit královský hřebčín Trakehnen, založen v roce 1732. Zde bylo v průběhu více než dvou století díky 14 000 východopruských chovatelů vyšlechtěno plemeno koní, které svou výkonnost potvrdilo řadou vítězství ve sportu, z nejúspěšnějších koní je možno jmenovat Nurmiho a Kronose, kteří získali na OH v Berlíně v roce 1936 zlaté medaile v military a v drezúře. Avšak v roce 1944 byl konec těmto výsledkům. Z palby ruských granátů bylo z původního počtu 25 000 klisen, zapsaných do plemenitby, a z 800 licentovaných hřebců zachráněno jen 900 koní. Mezi nimi se nacházela také klisna Arbeiigeberin, jejíž vnučka Abiza byla matkou Abdullaha a mnoha dalších koní, úspěšných v mezinárodních soutěžích ve všech odvětvích jezdeckého sportu.
Abiza pocházela z trakénského hřebčína Birkenhausen bei Zweibrüken a byla březí po Pregelově synu Donauwind, když ji v roce 1969 objevil Gerhard Schickedanz. Tento původem Východoprus žijící v Kanadě chtěl k rozšíření svého chovu koupit jednu klisnu a nabídl za Abizu 20 000 DM. Tak se tato klisna dostala za oceán do Schickedanzových stájí Unionville v Ontariu, kde 7. prosince 1969 přišel na svět Abdullah.
Ve věku 3,5 roku byl hřebec prodán americkým manželům Sue a Terry Williams na farmu Williamsburg ve státě New York a zařazen do sportu. Nejprve zkusil Abdullah své štěstí v drezúrním obdélníku, ale velice záhy byla objevena jeho rychlost a bojovnost a vyměnil drezúrní obdélník za soutěž military. Avšak dříve, než mohl své kvality prokázat, změnil opět odvětví a začal svou kariéru na parkúrech. Už svým prvním startem na závodech na sebe upozornil americké odborníky - v roce 1980 vyhrál s Debbie Shaffnerovou Velkou cenu Clevelandu a Cheltenhamský zlatý pohár. A kde měla tato série úspěchů skokčit? V roce 1984 v Göteborgu při finále mistrovství světa ho veřejnost odepsala. Ale Abdullahova sláva měla teprve přijít. Jen o tři měsíce později se hřebec objevil na startu skokových soutěží na olympijských hrách v Los Angeles a předvedl nádherný výkon, který mu zajistil zlatou medaili v jednotlivcích a stříbrnou v družstvech. Mnozí se tenkrát ptali, jestli vypukla renesance v sedle, protože Abdullah s Conradem Homgeldem v sedle dokázali, že i skákání přes těžké překážky může být vysoce estetické. Neboli jinak: předvedli zcela absurdně, jak se hrdý sebevědomý hřebec proměnil ve sportovní nástroj svého jezdce.
Jeho jezdec Conrad Homfeld o něm říká: "Abdullah má svůj vlastní názor a vlastní způsob vyjádření svých názorů. Vždy musím reagovat na to, co mi nabídne, a pokusit se ho jemně přesvědčit zareagovat tak, jak si to přeji. Přitom mi pomáhají vědomosti, schopnost se vcítit se do koně a technika. Věřím, že lepšího výkonu lze dosáhnout, pokud vám zvíře důvěřuje bez psychické podřízenosti. Je to velmi těžké popsat, pro mě to znamená, že kůň plní svou úlohu dobrovolně a rád."
Po OH v Los Angeles se Abdullah zařadil k tzv. koňské elitě a byl kritikou oslavován a obdivován. V roce 1985 v berlínské Deutschlandhalle svým vítězstvím ve světovém poháru dokázal, že omympijské zlato nebylo náhoda. O rok později v Aachenu se stal Abdullah spolu s americkou ekipou vítězem světového poháru, v jednotlivcích získal "jen" stříbrnou medaili, neboť byl o jednu sekundu pomalejší než vítězka Gail Greenough. Abdullah byl obdivován pro svou galopádu, naúnavnost a vynikající techniku skoku, udivoval i neustálou pozorností, noblesou a uvolněním. Tyto vlastnosti, stejně jako dobrou jezditelnost, inteligenci, výborný charakter, tvrdost a kuráž předal tento bílý hřebec i svým potomkům.
